Slavit pomocí

Myslím, že jsme v době, která nás dobře přihnojila být otevření jiným věcem, než jsme doposud byli.

O loňských Velikonocích Tomáš Halík napsal:

Žádné zasévání slov nepřinese plody, pokud mu nebude předcházet „duchovní rozlišování“ - zodpovědnost za sebe, za druhé, za společné životní prostředí. To je příprava půdy. Ježíšův příběh o rozsévači mluví jasně. Zrno potřebuje dobrou půdu, zrození a růst předpokládá určitý biotop, někde semeno kořen nezapustí.

Proto si vážím „kategoriální pastorace“, službu kolegů kaplanů v nemocnicích, armádě, věznicích, školách. Nejsme misionáři, ani jen „pro ty svoje“, ale pro všechny. Každý člověk má duchovní dimenzi své osobnosti, ptá se po smyslu své existence. A v mezních situacích o tom chce taky s někým mluvit.

Mezní situací, tím pohnojením půdy, pro důležité otázky života, je i to, co nyní zažíváme: covid krize, která nás tíží více či méně všechny. Zavázala jsem se být tím, kdo je připravený mlčet nebo mluvit nad nepohodlnými otázkami: proč, kdo, kdy a co to znamená. Ne, jako někdo, kdo má odpovědi, ale jako někdo, kdo před otázkou neuhne za pohodlné klišé.

Nebudu vždycky k dispozici, nejsem přilepená ani na faře, ani na telefonu. Ale to neznamená, že mě nezastihnete. Kdo hledá, ten najde. Jsem tam, kde jsem potřeba, kde jsem teď užitečná. Kde by měl být každý, kdo může: u nemocných a odkázaných na druhé. Kdybyste měli pocit, že můžete pomoci i vy, ozvěte se.

Hezké Velikonoce naplněné dobrou setbou!

Juliana Hamariová

(otištěno ve Zpravodaji Města Černošín 1/2021)