Před Velikonocemi...

Tma po celé zemi od poledne do tří hodin. Mnozí vnímáme tmu, která nás obestřela spolu s pandémií nebo válkou na Ukrajině. Svět se změnil...

Čas lidí před Kristem prý byl čas těhotný očekáváním, že dobrý konec lidského příběhu bude realita. Špatné konce už trvaly moc dlouho. Na Velikonoce se to změnilo...
Ale co my po dvou tisících letech? Platí ten dobrý konec i pro nás? Jak nemáme propadnout pocitu, že už zase nás Bůh opustil?

Všechna tma jednou pomine a přijde ráno. Dějiny neskončily na Velký pátek.
Pohádky byly napsány s dobrým koncem, protože naše duše má naději zakořeněnou v sobě hlouběji, než bychom čekali. Naděje je důvěra v Boha, že mě neopouští. I když na mém kříži je někdy tak vzdálený, jako by na něm se mnou nevisel. A přece tam byl. Opuštěný a bezmocný.
A třetího dne se objevil v zahradě za jasného rána a promluvil na mě.

Kříže jsou jen křižovatky na cestě, nenechejme se nimi připravit o radost ze slunce nedělního rána.

Pokoj pro nadcházející svátky
přeje za evangelický sbor
Juliana Hamariová, farářka

(otištěno ve Zpravodaji Diakonie ČCE a Zpravodaji Města Černošína)