vzpomínkové setkání

... Začátkem listopadu spolu vzpomínáme na ty, kdo nám odešli.
Na naše milé doma, v kostele, v práci. 
Na lidi, co jsme nějak znali a už tu nejsou. 
Zkoušíme o vzpomínkách na ně mluvit. 
Mluvit třeba taky o tom, jaká je v tom všem naděje.
A když nemůžeme, tak spolu třeba jenom jsme. 
S chlebem a vínem. 

Výtěžek setkání věnujeme Domácímu hospicu Západ, z.s.

(Mt 25,1-13) Ježíš jednou vyprávěl:

Tehdy bude království nebeské podobné tomu, když deset družiček vzalo své lampy a vyšlo vstříc ženichovi. 2 Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. 3 Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly s nimi i olej. 4 Rozumné si vzaly s lampami i nádobky s olejem.

Protože se ženich opozdil, zmohla je únava a všechny usnuly.

6 Uprostřed noci nastal křik: Přichází ženich, vyjděte mu vstříc! 

7 Tehdy se všechny ty družičky probraly a upravovaly si lampy. 8 Pošetilé řekly rozumným: Dejte nám ze svého oleje, naše lampy hasnou! 9 Rozumné však odpověděly: To nejde, nevystačil by pro nás ani pro vás. Jděte raději ke kupcům a kupte si samy! 10 Zatímco šly kupovat, přišel ženich, a ty, které byly připraveny, vešly s ním na svatbu. 

První neděli po Památce zesnulých jsme uspořádali vzpomínkové setkání ve sborovém domě v Husově ulici společně s klienty a zaměstnanci Domácího hospicu Západ z Tachova. Vzpomínali jsme na ty, kteří nám zemřeli, po kterých se nám stýská, kteří chybí mezi námi a máme je ve svých vzpomínkách. Zazněl příběh o deseti světlech a k našim vzpomínkám jsme taky rozsvěceli světla. Myslím, že na smrt je lepší nebýt sám. Proto jsem si přála, aby znělo víc hlasů, abychom uměli být doopravdy spolu v těžkých věcech života. Svoje vzpomínky na někoho tak řeklo nebo napsalo velmi upřímně a opravdově devět lidí a hluboce si toho vážím.

Formát setkání byl jiný, než klasické evangelické bohoslužby, aby se do něj vešli taky ti, kteří nemají žádné křesťanské zázemí, a přece se potřebují s věcem mezi nebem a zemí nějak vypořádat. Protože právě na tahle témata při setkání se smrtí narážíme. Proto jsme byli spolu i v těchto rozdílech, ale bez rozdílu - zrušili jsme pódium, byli jsme na jedné úrovni vedle sebe jako člověk vedle člověka. Na pódiu zaujala místo kapela. Hráli a zpívali zhudebněné básně Josefa Kainara. Zrušili jsme taky kazatelnu, já neměla talár a zůstali jsme celou dobu sedět, abychom se třeba mohli lépe ponořit do myšlenek. Co nešlo vložit do slov, to jsme vložili do rituálu, když jsme si posílali jeden ke druhému chléb a víno na znamení síly, které nás přijímá a podpírá bez rozdílu vyznání a tradic, a kterou si můžeme navzájem připomínat, když nám dochází síla..

Já jsem vyprávěla svůj oblíbený listopadový příběh o deseti družičkách, které ve tmě s lucernami vyhlížejí ženicha. Mluvila jsem o tom, že v tomhle příběhu je život čekání. Že to čekání děláme každý jinak, a o to jde - jak se čeká, co se přitom dělá, jak se přitom vztahujeme k ostatním, koho a jak potkáme. A na konci, že se jde na (svatební) hostinu. Rozumné družičky jsou ty, které i když nevědí, jak dlouhá bude noc, jestli jim taky nedojde oheň a co všechno se na té cestě může ještě stát, bez záruky čekají. A dočkají se, přijde ženich a vstoupíme do sálu plného světel, kde už na nás čekají ti, co nás předešli, kteří dorazili dřív. A bude tam chleba, víno a hudba.

článek vyšel ve Zpravodaji Města Černošín podzim 2022